Olivový háj

9. prosince 2013 v 21:32 | Kapriolls |  Básničky
Vzhlédnu němě v olivový háj,
jež mým očím dosud není znám,
jdu po větru, slyším jeho hvizd,
v keřích ptáků křídel svist.

V blízku vody kapek zpěv,
v dáli větru duní hněv,
Temný baldachýn mraků nade mnou,
v pařátech hromů všechno kryje tmou.

Schoulím se pod kmen sám,
sedím, mlčím, vyčkávám.
Bouři vstříc se vydávám...
 

Hvězdné nekonečno

3. března 2013 v 18:17 | Kapriolls |  Příběhy
Jen tak hleděl na hvězdy, pohroužen do svých myšlenek, nevnímaje nic kolem sebe, jen tichou nekonečnost temné oblohy nad ním, která se mu odrážela v očích. Pláň byla pohroužena v temné euforii ticha, vítr hladil stébla trávy a roztančil zrnka písku na obnažené hrudi země kolem. Vůně cedrového dřeva a pryskyřice doplňovala jemná vůně jeho parfému. Tmavé vlasy měl rozprostřené na trávě jako baldachýn a každá část jeho snědé pleti byla uvolněná, pohlcovala ji každičká chvilka té mystické noci, která mu visela nad hlavou. Nekonečno tisíců očí, které bdí nad našimi životy po miliardy let. Ani nechtěl dohlédnout na konec moře těch tisíců odlesků hvězdného nebe, jen se vpíjel do světel a pohlcoval jejich sílu, uklidňovala ho stejně jako šelest větru v travinách kolem. Nikdo ho t neviděl, byl zcela očím skryt. Místo, kam se vracel vyčistit si hlavu a urovnat myšlenky. Hvězdy ho svým způspbem dokázaly uklidnit, ale zároveň rozrušit, ze závisti k nim. Nemají žádné starosti a nemusí ležet na stráni, aby si urovnaly myšlenky, jen si poblikávají v temnotě a nezajímají je chlapci, kteří je pozorují, aby si vyčistili hlavu. Nekonečno odlesků na temném baldachýnu nekonečna. To je celá záhada. Již po staletí lidé pozorují hvězdy.
Každý je vnímá svým způsobem jinak, na někoho působí obyčejně, jen jako součást jejich života a někteří je vnímají jako něco krásného , neuvěřitelného a mystického a noc, kdy se vynoří je pro ně nezapomenutelná...Taková je síla nekonečna, taková je síla hvězd...


Jako plyšový medvídek

2. února 2013 v 14:36 | Kapriolls |  Básničky
Ležet a na nic nemyslet,
jako plyšový medvídek...

Poslouchat trápení, poslouchat stížnosti,
jako plyšový medvídek...

Nechodit do školy, nechodit do práce,
jako plyšový medvídek...

Trápení pocit nemít, strach z ničeho též,
jako plyšový medvídek...

Být nejlepším přítelem v dobrém i zlém,
jako plyšový medvídek...

Být volný a nezávislý,
jako plyšový medvídek...

 


Podzimní listí :)

6. listopadu 2012 v 16:30 | Kapriolls |  Fotky













Photoshop expert lvl.999 :D

4. listopadu 2012 v 15:23 | Kapriolls |  Fotky
Tak, dneska jsem si tak trošku víc zafotila a zaupravovala. Asi to bude tou insprací na internetu :)
Je to docela fuška, všechny ty fotky poupravit, aby vypadaly alespoň trošku profesionálně. Však, posuďte sami:









































Stop motion

3. listopadu 2012 v 13:30 | Kapriolls |  Fotky
Jedno slovo...Hmmm....jedno slovo....
Tak třeba STOPMOTION
Víte, co to znamená? Je to vlastně video utvořené z obrázků jdoucích z asebou rychle, takže utváří jakýsi dojem pohybu :)

Udělala jsem tohle video


První sníh

28. října 2012 v 12:52 | Kapriolls |  Fotky
Je tu sníh, zima je tady a já si tak říkám, že bych nejradši hybernovala. Když se kouknu z okna a vidim to bílý nadělení, nejradši bych se sballa a odletěla někam do teplíčka :) Třeba Madagaskar, Keňa nebo Peru :) Oóó´:D

Pořídila jsem pár fotek, tak doufám, že se bude líbit :)






Laskavost je jako sníh. Vše, co pokryje, zkrásní.






Probuzení XX.

23. září 2012 v 12:16 | Kapriolls |  Moje knížka ;)
Girk seděl u okna a pozoroval dva holuby, kteří sezobávali zrníčka na okně. Už tři dny byl jeho společník v bezvědomí. Při té myšlence se ohlédl na klidně oddechujícího Aleka, ležícího pod přikrývkou. Před dnem se na chvíli probral a něco mrmlal, ale pak zase upadl do hlubokého spánku.
Girk sáhl po dýmce a zapálil si ji. Zhluboka potáhl a jeho vysoká postava s ena chvíli zcela nafoukla a uvolnila, když vyfoukl obláček kouře a zhoupl se na židli. Zpočátku ani nevěděl, kde to clastně jsou. Zabouchal na bránu nejbližšího města, tedy měli opravdové štěstí, protože v téhle době se města v celé zemi vyskytovala jen vzácně, nemluvě o tom, že bylo díkybohu obydlené.
Dveře za ním zaskřípěly. Girk se s námahou ohlédl, div si nevykroutil krk a po očku spatřil člověka, díky kterému byl teď jeho jediný společník a zároveň jeden z posledních členů Ochránců zachráněn.
Stařena došla šouravým krokem až k Alekově posteli a mírně mu nadzvedla hlavu. Alekova víčka se zatřepotala a mírně pootevřel oči.Žena mu dala napít vody ze sklenice, Alek lačně pil a v jeho skelných očích bylo vidět náznak ukojení. Pak ho pět položila na polštář. Přistoupila k boku postele a odhrnula přikrývku. Pak šáhla někam pod postel a vytáhla skleněnou láhev s jakousi pofidérní nazelenalou hmotou. Odšoubovala víčko a přičichla si. S lehkým úsměvem odmotala jemně Alekovi navlhlý obvaz a odkryla ošklivou ránu, která se už ale začala hojit. Sešité části kůže byly bledé jako srpek měsíce a Stopy po krvavých šrámech byly dobře zakryty již suchou léčivou vazelínou. Stařena si nalila trochu té hmoty do rukou a potřela Alekovi okraje stehů. Alek se zavrtěl a zakňučel jako malé dítě a pak zase usnul.
Žena pak obvázala namazanou nohu a zastrčila ji zpátky pod pokrývku. Krátce se podívala na Girka, kterého znovu zaujali holubi a vytratila se z místnosti.

***
Dny plynuly jako voda v řece a Alekova rána na noze se začínala rychle hojit. Zelená hmota pomáhala daleko víc, než zapáchala a to bylo dobré znamení. Když po pár dnech Alek začal chodit, v Girkově duši to zanechalo stopy radosti, ale nedával to najevo a spokojeně Aleka poplácal po zádech a potáhl zase ze své dýmky. Dlouhý úzký meč si povytáhl nahorů blíž k pasu a dal se znovu na pozorování holubů u okna.
Jenom další část Girkovy duše prahla po pomstě Lazrodovy krutosti. Neměl ani ponětí, že Aleka vystavuje takovému nebezpečí. Avšak člen Společenstva byl zachráněn i když za cenu toho, že málem ztratil svého společníka.
Stzařenka je pohostila dobrým jídlem a Girk jí za to dobře zaplatil. Bál se jí ale zeptat na něco, co potřeboval vědět, jen se bál mluvit o člověku, jehož jméno si získalo takový odpor v lidských myslích. Inn Hii řečený zaklínač neměl mezi lidmi zrovna nejlepší pověst, protože byl nerudný a protivný, což bylo způsobeno nejen postupujícím stářím, ale také odloučenosti a zatropklosti jeho osoby.
Poté, co mu stařena vyndala stehy z nohy a Alek teď mohl chodit bez berle, se Girk konečně odhodlal zeptat.
Napřímil se, až málem hlavou třel o trámový strop místnosti a posadil se vedle stařeny na zbytek pneumatiky, která jí sloužila jako židle. ,,Chtěl jsem vám poděkovat," řekl formálněji, než zamýšlel a odkašlal si. ,,Já i můj společník jsme vám velmi vděční."
Stařena byla ale němá a tak jen pokývla a usmála se polozubatou pusou na Girka.

Šilhavé oko jí zabloudilo na Girkův všudy přítomný meč. Moucha bzučela u okna a snažila se dostat ven malou škvírkou mezi dřevem. Girk se na ni chvíli mračil a nechával svou větu doznít a pak se znovu nadechl.
,,Víte, s Alekem máme namířeno za člověkem, který nám snad pomůže, ale nevíme, kde ho najít. Jmenuje se Inn Hii, lidé mu říkají zaklínač.Patří mezi potomky Starého Světa. Víte, kde ho najít?"
Propíjel stařenku očima. Seděla na děravém pruhovaném kanapi a palci mlela mlýnek. Jeden křivý zub jí vyčníval ven.
Když ale Girkova věta dozněla, její prsty se místo točení sevřely v pěst.
,,Vy si myslíte, že se zajímám o někoho jako je on?!"
Girkovi spadla čelist.
,,Já myslel, že jste..."
,,Němá?" dopověděla za něj stařenka.
Girk přikývl.
,,Jen nemluvím, když není třeba," řekla už klidněji.
,,Tak mi to povězte," naléhal Girk a zavrtěl se na pneumatice.
Žena se zamračila. ,,Ten člověk v sobě neskrývá nic dobrého, je zlý napovrchu i uvnitř," řekla rázně.,, Nechci o něm nic slyšet, vypudili jsme ho z hlavy už dávno."
Girk se bezradně rozhlédl po místnosti, a hledal nějakou oporu.
,,Jen mi to řekněte, nechci po vás, aby jste o něm mluvila."
Stařena zavrtěla hlavou a zvedla se s námahou z kanape a zamířila k oknu.
,,Přesvědčit tuhle stařenku bude těžší, než jsem si myslel," přemítal Girk.
V tu chvíli se v místnosti objevila kučeravá Alekova hlava. Girk vzhlédl a prosebně se na Aleka podíval.
Alek se posadil na kanape, ze kterého se před chvíli zvedla stařenka podíval se k oknu, kde teď stála.
Povzdechl si. "Bez lidí dobré vůle by život byl jen nákladné a nebezpečné dobrodružství," řekl Alek a stále upíral oči na stařenku.
Na rameni mu prosvítal znak Ochránců.
,,In Hii je člověk, stejně jako my a lidé dělají chyby. to je naše přirozenost. Často ale zapomínáme, že lidé, s nimiž musíme žít, také musí žít s námi," řekl moudře.
,,Zaklínačova povaha je dána jasným osudem. Je to moudrý člověk, možná bez citů, ale jeho myšlenky jsou uspořádaně tekoucí proud čirého vědění, které potřebujeme."
Stařenka se ohlédla. Křivé oko zamžouralo na Aleka.
Ten pokračoval. Když jsem byl v bezvědomí, měl jsem vidění. Byl jsem uvězněn ve své vlastní schránce a nemohl jsem se dostat ven. Zápasil jsem sám se sebou, s tím, o ze mě zbylo a věděl jsem, že tohle je asi konec. V tu chvíli jsem se začal vznášet a prolétl jsem sám sebou kamsi ve, kde bylo světlo. Zjevil se mi duch. Řekl , že jsem mrtvý a v tu chvíli jsem nechtěl nic jiného, než pokračovat dál. Nechtěl jsem se vrátit. Bylo mi jedno, že jsem tady nechal lidi, která potřebují pomoct. Pak se v emě ale něco zlomilo. Najednou jsem si vzpoměnl, že tu zbývá člověk, který mi zachránil život. Člověk, který dse kvůli mě vystavil nebezpečí smrti a já měl najednou pocit, že mu něco dlužím. Požádal jsem toho ducha, aby mne vrátil zpět na zem. Přesvědčil jsme ho. Dal mi limit. Až splním , co jsem chtěl, vrátím se zpět k němu a dojdu věčného pokoje. Děkuji vám tím, že jste mě vyléčila. Ale přese všechnu vděčnost vás prosím, pomozte nám."

Stařenka otevřela pusu a zase ji zavřela. Nastala chvíle ticha, kdy Girk nevěřícně zíral na Aleka, když slyšel, to co řekl. Nevěděl, co na to říct. Cítil něco tak zvláštního, že to nedokázal popsat. Náhlé pouto k onomu člověku, které v klanu Špinavců pokládali za slabost. Ale on není žádný Špinavec, jenom Ochránce, který se jím na chvíli stal.
,,"Nejlepšího člověka hledej mezi těmi, které svět odsuzuje," dodal Girk a usmál se na Aleka.
,, Stařenka zavřela okno a významě se na ně podívala.
,,Nic neměni na tom, že toho člověka pořád nenávidím, ale přesvědčili jste mne. Slibte mi ale jednu věc. Udělejte z něj lepšího člověka."
Teď zase otevřel pusu Alek a podíval se na Girka, který jen s úsměvem pokrčil rameny.

Cesta vlakem

22. září 2012 v 12:55 | Kapriolls |  Příběhy
Najednou jsem se probudila. Přitisknutá tváří k chladnému sklu jsem sebou trhla, když vlak dokodrcal do další zastávky. Snad už pětapadesáté, už jsem to přestala počítat. Promnula jsem si oči a vykoukla ven na zšeřenou krajinu. Ani jsem si nevšimla, že jsem usnula. Pak se vlak znovu rozjel.
Smazala jsem skvrnu, kterou moje tvář vytvořila na už tak špinavém okně a podívala jsem se na nově příchozího, který právě nastoupil do našeho vagonu. Starý muž v černém kabátu si zrovna sundával černý klobouk, ze kterého rychlým pohybem setřásl kapičky vody a snažil se udržet malého buldočka na vodítku, který se na krátkých nožičkách snažil dopajdat k postarší ženě, která si zrovna rozbalila jakousi pofidérní šunku a chystala se do ní zakousnout. Muž strčil klobouk do podpaždí a nevšímal si svého buldočka, který se marně natahoval k šunce s chlebem. Opřel se o dřevěnou hůl a vydal se směrem k prázdné otrhané sedačce o dvě místa dál, kde nikdo neseděl. Buldočka pánova volba očividně zklamala, protože ho prázdné místo nelákalo tolik, jako místo té příjemné paní s tou ještě chutnější šunkou, nad kterou mohl beze všeho slintat na podlahu. Slabounce zakňučel a následoval svého pána k sedačce a po chvíli se mu schoulil pod nohy.

Starý muž vytáhl z vnitřní kapsy kabátu knihu a pak z druhé brýle, které si elegantně nasadil na nos a začetl se do děje, o kterém já jsem bohužel neměla ani ponětí. Tím má pozornost nově příchozích skončila, protože jsem si vzpomněla, že se má kniha někam poděla a tak jsem se sehnula a začala šmátrat rukama pod sedačkou. Jak jsem usnula, zřejmě mi vypadla z rukou a uvelebila se někde dole na té zemi, jak už to mám zvykem, všechno mi v jednom kuse padá a ztrácí se. Jakoby ty věci ode mne samovolně utíkaly, říkávala jsem si občas.
,,Tak-kde-jsi-ty…" šmátrala jsem rukou pod sedadlem až jsem ji našla. Ruka mi zajela v podivném úhlu pod sedačku a vytáhla jsem ji zmačkanou. Prohlédla jsem si napáchanou škodu a očistila jsem rukávem zamazaný hřbet a zandala jsem knihu pro jistotu do kabelky.
Pak jsem se zachumlala do svého černého kabátu s velkými knoflíky, uvelebila jsem se na sedadle a znovu jsem vyhlédla z okna. Vlak rachotil po kolejích a já sledovala mraky za nedalekým lesem, jak jako poutníci plují po obloze, zbarvené do temně modra a světlounce růžova. Obloha na obzoru byla ještě světle modrá, ale jak soumrak postupoval, nade mnou se už třpytila první hvězda na tmavě modrém nebi.
Vlak právě kodrcal přes malou vesničku, kde jsme přejeli přes most a minuli krásnou chaloupku, jíž se z okna valil do široka daleka hustý kouř. Domky vesnice svítily v oknech a já přemítala o tom, co ti lidé tam vevnitř asi dělají. Povídali si, co nového bylo v práci, jaký měli den, sedí pospolu kolem ohně nebo u televize jako rodina, a já tu sedím ve vlaku úplně sama a přemýšlím o tom, co právě dělají.
Vesnička mi za okamžik zmizela z dohledu a veselou scenérii podzimního večera vystřídala rozlehlá ztemnělá pole, po jejichž struhách se valily chomáče husté mlhy a ovinuly i okna vlaku. Podívala jsem se na svůj odraz ve skle.
Pobledlý obličej a upřímné čokoládové oči, zpola schované za závojem krátkých hnědých vlasů. Utáhla jsem si červenou vlněnou šálu a odraz se mi rozprostřel. Viděla jsem celou místnost vlaku, jakoby se ta dívka dívala také na svůj odraz v zrcadle a jakoby vedle nás jel úplně stejný vlak se stejnými lidmi. Jako zrcadlově obrácený svět. Stejné místo, stejní lidé, jen tam vedle nás. Co když se právě nedívám na odraz, ale jsem odrazem? Chudák ta holka tam v okně, pomyslela jsem si, celý život kopírovat moje pohyby…Nebo je kopíruji já? Zamávala jsem na sebe v okně a dívka mi stejným gestem oplatila. Vždycky myslím an to samé, pokárala jsem se.
Žluté zářivky vlaku poblikávaly na cestující, a tiše bzučely monotónním zvukem, ale mne to uklidňovalo.
Žena právě dojedla šunku a zabalila si ubrousek do igelitové tašky a také se, jako já , dívala z okna. Mladý muž, který seděl o sedadlo přede mnou, si na mobilu zuřivě vyťukával textovou zprávu, a buldoček pána s kloboukem spokojeně oddychoval pod jeho nohama v nerušeném spánku.
Mlha se znovu náhle rozprostřela a já spatřila drobné kapičky, které stékaly po okně. Začalo mrholit. Sychravý podzim byl v plném proudu. Skoro jako zima, pomyslela jsem si. Ve vlaku se kupodivu netopilo a tak jsem tam seděla s červenou šálou a v kabátě jako oukropeček a drkotala zuby.
Nálepka ,, Zde nekouřit" se potupně odlupovala a s každým zadrkotáním vlaku se její růžky zatřepaly, jako motýlí křídla.

Následovala další zastávka, a pak další, a další, až byla konečná a já musela i proti své vůli opustit vlak.
Podívala jsem se na okno, které jsem před chvílí sdílela se svým odrazem a zasněně hleděla na odjíždějící vlak.

,,No tak, nesni už," řekl ten chlapec, kterého když pokaždé vidím, ztratím samu sebe tam ve vlaku a ta holka z odrazu, ta veselá, se za ním rozběhne a vlepí mu pusu na tvář…
Tak jsem se taky rozběhla, abych si byla jistá, že ji kopíruji správně a odejmula ho ze všech sil a políbila ho na rašící strniště. Vzal si mou tašku do svých rukou a usmál se na mne
,,Tak, o čempak jsi dneska snila?" zeptal se a já jsem mrkla na tu dívku v zrcadle , která se na mne také podívala a mrkla, a stejně jako já, se tomu chlapci zavěsila do lokte a usmála se.
,, To o čem vždycky, když sem za tebou jedu."
Podíval se na mne modrýma očima. ,, O světu v odrazech?" zeptal se.
Přikývla jsem.
,,Ano. Co když tohle nejsme my, ale jen odrazy v oknech? Co když vše, co děláme, není naše rozhodnutí, ale je těch lidí tam ve skle?"
Pohladil mne po tváři a vyšli jsme z nádraží.
,,Nic není nemožné," řekl s tím záhadným úsměvem jako vždycky.

1. pokusy s photoshopem aneb fantasy vede

3. září 2012 v 16:28 | Kapriolls |  Fotky


Mládí je nejkrásnější dobou života, škoda že musíme nejdříve zestárnout, abychom to poznali.






Pesimista je ve výhodě: buď znovu a znovu zjišťuje, že měl pravdu, nebo je příjemně překvapen.

Kam dál