Březen 2012

Padlý anděl

26. března 2012 v 21:05 | Kapriolls |  Básničky
Přitisknuta bledá tvář,
zmizela jí svatozář.
Jenom černá křídla zbyla,
když na prach temnot seškvařena,
rozvinula černá křídla,
smutně na ně pohleděla.
Padlý anděl stal se z ní,
nebeský zpěv nedozní...

Chorál andělský zvoní zhora,
dívka ho však neslyšela.
Nebeská brána se uzavřela,
dívku dovnitř nepustila.
Vstoupila tak do řad padlých,
jež tisíce zemský povrch brázdí.


Vůdcův návrat XII.

25. března 2012 v 20:12 | Kapriolls |  Moje knížka ;)
Stáli na mostu se zrezivělými splíny a šrouby a upírali na sebe nenávistě pohled.Stínův plášť jen matně zářil ve tmě.Jeho zelenkavé oči planuly ohněm a zlostí.Pěsti měl zaťaté a napětí z něj přímo jiskřilo.
Svržený stál na kraji mostu proti němu a pohled mu oplácel, na tváři jízlivý úsměv, nebylo v ní ani stopy strachu.Stál vyrovnaně opřen o kovový nosník, který odděloval chodbu od mostu.Byl těsně na kraji, kde se země měnila v tenký kov mostní podlahy.Nohu měl překříženou přes tu druhou a nenuceně sledoval Stína.
Když sem každý přišli z jiné strany, musí i na druhou stranu přejít.
Chvíli ticha přetrhlo až cynické zasmání.Svržený se odtrhl konečně od nosníku a protáhl se.
Stín se pohnul také ,ale ne směrem ke Svržnému.Spíš to vypadalo, že se pomalu rozkročil, jako by chtěl zatarasit cestu.Z krásných zelených očí mu zbyly jenom štěrbiny.Svržený se zasmál a stoupl první nohou na most.Pak jízlivě dodal.,,Copak uděláš, Stíne? Zabiješ mě? To ale přece není tvoje parketa, ne? Jak mi chceš zabránit, abych se nedostal na druhou stranu?"znovu se zasmál.Byl to děsivý smích.Pomalu postupoval po mostu ke Stínovi, krok po kroku.
Stín se ani nepohnul.Jeho tmavé vlasy mu spadly do obličeje.,,V knize osudu jsme všichni psáni stejným veršem."
Svržený se zastavil.Naklonil hlavu na stranu.Stál asi pět metrů od Stína, ale i tak bylo vidět, že se přestal usmívat.Chvíli bylo ticho.V temnotě pod nimi vřelo Srdce Sítě.
Buch.
Buch.Buch.
Z kovového nánosu se odlouplo několik šupinek rzi.Třepetavě se snášely do temnoty.
Na mostě stáli dva muži.Oba odhodlaní.Jeden bezcitný, druhý moudrý.Jeden zabiják, druhý anděl. Jeden čirý, druhý kalný.
Svržený se napjal.Stín také.Pod bělavou košilí a pod pláštěm se jim napjaly svaly.A pak se rozběhli prosti sobě.Stín natáhl ruce před sebe a vší silou vrazil do těla Svrženého.Nahmatal slabinu pod kolenem a zmáčkl.Svrženému se podlomily nohy a on vší silou dopadl na podlahu mostu.Nosníky se otřásly.,,A já teď sepíšu tvou báseň."
Stínovy oči žhnuly.Svržený lapal po dechu.
Chytl ho za límec bílé košile a mrštil jím za sebe.Stín tvrdě dopadl za něj a vyškrábal se obratně na nohy.To už i Svržený stál na svých nohou a znovu se rozběhl proti němu.To ale Stín čekal.Udělal jediný krok a vstoupil na podlahu z mostu.Když byl Svržený blízko, Stín udělal velký krok dozadu jednou nohou, kde ji nechal a hlavu mu narazil o kovový nosník.Svržený dopadl na zem a bolestně skučel.Ze spánku mu začala prýštit krev.,,Skončíš v temnotě, Svrženče."
Stín ho zvedl jedinou rukou ze země a postavil ho na nohy.Cítil, jak mu praskají svaly v ruku.A pak se rozběhl zpátky na most přímo doprostřed.A otočil se.
Svržený klopýtal k němu.Za sebou zanechával krvavé stopy.,,Nevěděl jsem, že ty jsi..."
Tři metry od něj se zastavil a jeho oči se zavřely.Jeho tělo se zkroutilo v křeči a on se převalil před okraj mostu.
Pak bylo ticho...
***Most básně osudné***


Alek stál v kruhu Špinavců.Každé oči se na něj upíraly a on cítil, jak ho mrazí až do morku kostí.
V ústech měl hořkost.
Úmysl všech těch lidí, kteří tu semknutě stáli, byl jasný.Pravdu nebo smrt.Nikdy před tím by ho nenapdalo, že Poslání bude znamenat něco takového.Společenstvo mu slíbilo odměnu za jakousi Hru.AleČekal něco jako podvod s penězi na trhu nebo nějakou krádež, ale v žádném případě by ho nenapadlo něco takového.Nikdy by ho nenapdalo, že bude zajat Špinavci a už vůbec ne, že si o něm budou myslet, že patří ke Společenstvu.Bylo to jako probudit se z krásného snu do noční můry.Všichni ti lidé, kteří tu stáli, byli Špinavci.Nikdy před tím jich neviděl tolik pohromadě.A teď tu stojí a čelí jejich zrakům.Ne-li je to to poslední, co kdy uvidí.
Jeden muž s kulhavou nohou vystoupil z davu a povýšeně se na něj zamračil.,,Tak budeš mluvit? Nebo to chceš písemně?!"
Girk polkl.Ten muž byl o hlavu větší než on.Proč musí být všichni Špinavci tak obrovští?
Pravda je relativní pojem.Zvlášť pro něho.Pořádně ani nechápal otázku, kterou mu položili.Síť...Hmm....Síť...
Vchod do Sítě.Jak lehké by bylo si něco vymyslet.Ale bylo by mu to k ničemu, stejně by ho nepustili.Stejně k ničemu, jako jim pořád dokola říkat pravdu.
,,Ale já to vážně nevím."
Kolem šuměly stromy a les výmluvně mlčel.Alek nemohl utéct.Nemohl se o to ani pokusit.Jeden proti...Šedesáti?
Tohle zřejmě byla poslední kapka do mužova poháru.Vytáhl dýku a přiskočil k němu.Prudce mu škubl za vlasy a zaklonil ho.Alek ucítil na rameni jeho dech.Muž mu podlomil nohdy, takže se najednou ocitl v kleče.Ucítil chladnou čepel na svém hrdle.
,,Ale to bys měl."
Aleka při těch slovech zamrazilo.Hlas zněl odkudsi zvenku, kam neviděl.Otočil se po hlase, čepel naleštěné dýky se mu při tom zarylo trochu do kůže.Muž ho pořád svíral v pevném sevření ve vlasech.Periferním viděním zahlédl, jak se kruh rozevírá a tvoří cestu.Lidé se otáčeli také.Slyšel kroky v měkké trávě.Byly těžké.Vítr k němu zavál pach potu a bezinkového listu.
Spatřil mohutného muže v kožených kalhotách.Byl skoro plešatý a na bradě měl hustý zrzavý vous protkaný šedivými žilkami.
,,Pusť ho Fynne, já se o něj postarám."muž luskl prsty.Alek cítil, jak mužovo sevření povoluje.Vyskočil na nohy a mnul si hrdlo.Fynn ho však stále držel pod krkem.
,,Jsem Lazrod,"představil se mohutný muž s rezavými vousy.,,Vůdce Špinavců."
Měřil si ho pohledem.
Alek v těch maličkých prasečích očkách zahlédl záblesk vzrušení.
,,A jako vůdce," pokračoval ,,jsem povinen zajistit těmto lidem obživu a blahobyt."Rozmáchl sádelnatýma rukama kolem sebe, aby obsáhl celý klan, který teď obdivně shlížel na svého vůce.
Fynnovo sevření Alekovi působilo značný problém s dýcháním.Škubl sebou, ale Fynnovo sevření bylo velmi pevné.
Lazrod se k němu naklonil tak blízko, že Alek ucítil závan alkoholu.,,A vrchol blahobytu pro nás znamená najít to, po čem celá staletí tenhle klan touží."
Fynnova paže se kolem Alekova krku ovinula ještě pevněji a zaklonila ho trochu dozadu, takže Alek zaklopýtnul.,, Vchod do Sítě znají jenom členi Společenstva.Už jako malý jsem to studoval.A celé roky se snažíme vystopovat, kde se schovávají.Ani nevíš, kolik úsilí mě stálo všechno to stopování a luštění hádanek.A po dlouhých sedmnácti letech tady přede mnou stojí člen Společenstva."Lazrod se pousmál.
,,Přesně, jako jsem si to představoval."
Alek se zatřásl při pomyšlení, co s ním ten muž má v úmyslu, aby z něj dostal odpověď, po které touží.
Lazrod se k němu naklonil ještě blíž, takže Alek mohl vidět každičký detail jeho prasečí tváře.
,,Já to z tebe ale hodlám vypáčit za každou cenu."
Při těch slovech Fynnovo sevření povolilo a Alek se zapotácel při náhlé změně kyslíku v jeho plicích.Předklonil se a lapal po dechu.
,,A k čemu vám to pomůže? Jak víte, že to, co je v Síti vám zajistí blahobyt?"Alek chraplal a mnul si krk.Fynnovo sevření bylo tak pevné, že ke konci slyšel tepání v obličeji.
Lazrod se zasmál.
,,Prostě to vím." řekl záhadně.,,A hrozně po tom toužím.My všichni." znovu se rozhlédl po ostatních a ti souhlasně zamručeli.
Pak se jízlivě usmál.,,Tohle je moje země, Aleku a můj lid. My všichni jsme jako jedna rodina.Každý z nás má své touhy a svá přání.Nikdo z nás ale nepochybuje o cennosti ukryté tam dole.A také o cennosti této chvíle."

Pravdivý příběh XI.

18. března 2012 v 15:19 | Kapriolls |  Moje knížka ;)
,,Tak jako Měsíc nebo hvězdy bdí nad našimi životy i my budeme střežit to, co je ukryto v Srdci Sítě, ať to stojí, co to stojí.
I kdybychom měli položit své životy za ochranu lidstva a zemřít pro mlčení."


***přísaha Společenstva***

,,Mluvil jsem pro půvab slova, mlčel jsem pro hořkost mlčení."
Tajemný loupl očima po Tie, která za ním cválala na hnědém koni a ulpívala na něm zvědavě očima.Jeho odpověď ji zřejmě zklamala.Zatvářila se nechápavě.Pousmál se.
Jeli už hodiny přes holou stráň a mířili směrem k moři.Tia už začínala pochybovat o příčetnosti svého společníka.Vítr kolem prosvištěl a pročechral jí vlasy.Zažloutlá tráva komíhala dutými stébly v rytmu větrného proudu a šustila při každém pohybu.Cválání kopyt ve stejném rytmu ji uspávalo,pomalu se jí klížily oči nad modrými kruhy, které se jí vytvořily z nedostatku spánku.
Slunce již svítilo vysoko nad jejich hlavami a příjemně hřálo do tváře.Ve vzduchu byla cítit vlhká hlína a houby.
Kůň pod ní napínal svaly a oddychoval se stále stejným klidným tempem, skoro jako by ani necválal ,ale jen šel pomalým tempem a nemohl se zadýchat.
Muž před ní jí neřekl, kam jedou a na otázky, které mu zmateně pokládala odpovídal stejně zmateně.Nechápala jeho hádanky ani jeho chování, ale poté ,co se zavázali slibem s ním musela jet.Částečně, protože chtěla najít svého bratra a částečně proto, že poté, co mu řekla pravdu o Alekovi mluvil podivně o tom, že si promluví jinde.Vázali se vzájemně tajemnými otázkami.Ale už stejně nebylo cesty zpět.Tímto zradila Špinavce, ale pro svého bratra by udělala acokoliv.
Ale musela mu věřit.Cítila něco, co jí utvrzovalo v tom, že tenhle muž je opravdu významný.
Po pár minutách sesedli z koní.Tia se rozbolavěle protáhla až jí zakřupalo v zádech.
Z louky seběhli i s koňmi do travnaté prohlubně, která se táhla několik desítek metrů, až mizela v lese.Její společník se na ni podíval zlatýma očima a mlčky kývnul.Uvázali koně ke stromu tak, aby na ně nebylo vidět a vydali se zpět k okraji prohlubně.Její společník se přikrčil v trávě jako by číhal.Tia se na něj nechápavě zadívala, ale z jeho pohledu, který po ní krátce vrhnul, usoudila, že to má svůj význam.Koně nechali daleko v prohlubni uvázané ke stromu a teď se spokojeně pásli.NaopakTia nevypadala spokojeně.Chvíli zírala na jeho plášť a na jeho propracované tělo rýsující se pod ním.Zamrkala.
,,Jak ti mám vlastně říkat?"přikrčila se k němu a prohrábla si rukou zacuchané hnědé vlasy.Otočil se k ní a ona spatřila náznak úsměvu.
,,Říkej mi třeba Darel."
Tie se ulevilo, že nemusí svému soplečníkovi říkat pane.Znělo to formálně.A podřízenecky.
,,Co tady vlastně děláme, Dareli?"
Neohlédl se a hleděl kamsi skrz trávu přes louku na okraj druhého lesa.Někoho hledal.
Po chvíli se zavrtěl.
,,Teď máme čas,"zamumlal tajemně a posadil se k Tie do trávy a protáhl se.Tia viděla, jak se mu vyšísovaly šlachy na krku a hluboce se nadechla a odvrátila oči
Jeho černé vlasy a medové oči tvořily jakési protiklady.Zvláštní protiklady.Nevypadal jako nikdo, koho kdy Tia viděla.Měl dokonalou postavu.Vytvarované svaly na rukou, jemnou opálenou pleť , husté tmavé vlasy.
,,Nuže,"řekl obřadně.,,Říkala jsi, že Alek má být klíčem k Síti.Má ukázat skrytou cestu.Říkám to správně?"
Odmlčel se a čekal na její přykývnutí, pak pokračoval.
,,To by ale znamenalo, že by patřil ke Společenstvu?"
,,Ano."
Darel vzhlédl k nebi a pozoroval zamyšleně sokola, který kroužil nad lesem, jako by ji ani neslyšel.A pak se nani podíval.Tuu zamrazilo.Jeho pohled byl děsivý.
,,Ale co když on ke Společenstvu nepatří?"
Tia ucítila, jak jí na zádach vyvstaly jemné chloupky hrůzou.To není možné.To by znamenalo...
,,Ale patří,"řekla odhodlaně.,,Sledovala jsem ho už týdny, není pochyb, že..."
Darel ji přerušil dotykem na jejím rameni.To místo ji zahřálo.Cítila oheň stoupající po její kůži.
Zmkla.Měl konejšivý výraz.Pak ruku pustil.
,,Jak to myslíš? On patří ke Společenstvu!"
Darel zavrtěl hlavou.
,,I já ho sledoval,"řekl.,,Poznáš to podle jeho tetování na levém rameni.On je Ochránce."
Tia polkla.,,Lžeš."
Utrhl stéblo trávy a začal si ho namotávat na prst.
Tenhle cizinec čeká, že mu bude věřit.Jako by se to od ní očekávalo, když je tady s ním.Sama.Nemá kam utéct.Ale ty jeho milé oči nenaznačovaly, že by jí chtěl ublížit.
,,Znám tě teprve od rána.Proč bych ti měla věřit?"
Díval se do země a nechával ji se svými myšlenkami.To ji dohánělo k šílenství.
,,Dareli, proč tohle všechno říkáš? Víš, co by znamenalo, kdyby jsi měl pravdu?"
Podíval se na ni.V očích měl soucit.
,,Zabili by tě."
Tia ucítila tíhu těch slov.A jejich hrozivou pravdu.
,,Lžež mi,Dareli, viď? Snažíš se mě jenom vystrašit."
Ujišťovala se roztřeseně.Cítila, jak tíseň stoupá až k jejímu hrdlu a dere se na povrch.V ústech ucítila hořkou pachuť.
Zavrtěl hlavou.
,,Tohle není hra na pravdu, Tio."
Zamrkala.
,,Já vím.Kdo vypadne z kola, už nesmí jít zpátky."Tia zopakovala známou větu Špinavců sklonila hlavu.
Přikývl.
,,Před pár dny jsem slyšel Aleka, jak mluví s jedním Členem.Podle toho, co říkali, věděli úplně o všem, co se chystá.Mluvili o přepadení, které se chystá na Langdenském mostě.Taky něco o výměně.Došlo mi, že to zřejmě mluví o vašem klanu a tak jsem se ukryl ve stínech postranní uličky a sledoval vás.Pak jsem utekl."
,,Jenomže důležitější je to, co jsem viděl ráno.Přes most odcházel mladík.Strašně podobný Alekovi.Měl s sebou spoustu věcí a tak jsem usoudil, že mizí z města."
Tiu zamrazilo.
,,Takže pravý Alek ve Flewninu tu noc nebyl.A údajní členi Společenstva byli jenom herci, kteří byli tak hloupí nebo tak odvážní, že položili život za Společenstvo."
Darel si povzdychl.,,Zřejmě."
Tie to v hlavě šrotovalo.Mračila se na teplou trávu.
,,Ale jak mohli vědět, že zaútočíme?"Nedávalo jí to smysl.
Darel si zamnul paži a odhodil stéblo do trávy.,,Ve vašich řadách máte zřejmě špeha."

Hloupé básničky

14. března 2012 v 18:39 | Kapriolls |  Básničky
Dum bez oken mlčí,
jako tmavá kostka,
co ztratila své oči,
a lidí zbyla jen hrstka.
Jsou uvěznění v Němém domě.

Tápou v temnotě,
čekej až chytnou tě,
tak přitiskni se bokem,
k chladné zdi,
a mlč, vidí tě,
ten dům bez očí.

***

Však anděl,
co archandělem stát se má,
jak němá tvář tiše k zemi padal.
S černými křídly zamával,
peří zašustilo,
a mlčky hádal,
co se přihodilo.
Proč má anděl černá křídla?
Seškvařeny, za chvíli na prach.
Však nezapomeň,
soucitu zanech,
že on padlým andělem jest.

Focení ve starém domě ;)

6. března 2012 v 15:57 | Kapriolls |  Fotky



Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme.
Thomas Alva Edison


Žádný pesimista nikdy neobjevil tajemství hvězd, neplavil se do neznámých zemí, ani neobjevil nové obzory lidské duše.

Alkohol je náš úhlavní nepřítel. Nemáme však milovat své nepřátele jako své bližní?


Prozrazen X.

1. března 2012 v 20:25 | Kapriolls |  Moje knížka ;)
,,Kdo jsi?"
Stín se vyděšeně dotýkal chladných zdí Sítě.Hlas, který vycházel ze zdí ho děsil.
Ozvalo se chraptivé zasmání.
,,Přece ty."
Jeho tmavě zelený plášť mu připadal těžký.
,,Jsem ty Stíne.Jsem v tvé mysli.Jsem v tvé hlavě.Dokážu vyslovit slovo, klíč, který z tebe udělá mou loutku a já budu tahat za její provázky."

Chodbou se nesl smích.

,,Ach, co byl jsi, když nemluvil jsem?
Co dělal jsi když neslyšels mé teskné šeptání?
Beze mne byl bys jen chladná skála,
když padal jsi, zachytil jsem tě ve své dlani.
Jsem tvůj anděl strážný, tvá mohyla, upadl jsi do mého sevření a já tě z něho nepustím...
Budeš mou součástí."
A pak Stín spatřil Síň Zrcadel.

Stín vzhlédl k temnému stropu vysoké kulaté chodby.
,,Proč jsi mne raději nenechal zemřít?!Nechci už poslouchat tvé našeptávání!"
Opět ten jízlivý smích v ozvěnách zdí.
,,Ale to už jsem přece udělal!"
A zrcadla v jeho hlavě se začala tříštit.
***Stín v Srdci Sítě***¨

Girkova vesta a bílá košile zářily v dopoledním slunci.
,,Co budeme dělat?"Zeptal se Alek.
,,Osmička už není, musíme si poradit sami.Nejdřív jsem potřeboval , aby Álen zmizel a aby ses ty objevil tady, abych se s tebou setkal...
Girkk se zarazil.Podíval se směrem k lesu.Alek zašátral po dýce.Pochva byla prázdná.Museli mu ji vzít hned po tom, co ho zajali.Bezradně se rozhlédl kolem.
V tom se z hlubin lesa vynořili Špinavci.Vystoupili z ranní mlhy jako stíny a blížili se k nim.Alek ustoupil dopředu směrem k jezeru.Slyšel tiché našlapování a praskání suchého jehličí.Tiché našlapování desítek nohou.
Girk zaklel.,,Dávej na sebe pozor, já si pro tebe ve vhodnou chvíli přijdu."zašeptal a pak ustoupil daleko do stínů.

Lidé kolem se shlukli do úzkého kruhu.Nemohl uniknout.Bezradně se rozhlédl po semknutém davu a hledal skulinu.Girk zmnizel v lese.
Společenstvo.Jedno z nejutajovanějších řádů na světě.Řád , které ví jedno z nejutajovanějších tajemství, která kdy byla objevena.
Člověk, jemuž náležela pečeť Společenstva nebo byl jejím členem nesměl prozradit, že náleží k jejímu řádu.Každý se musel zavázat Nezrušitelným slibem, že neprozradí, kdo je.
Proč se ale Společenstvo vázalo Nezrušitelným slibem? Co by mohlo být tak strašného, aby se za pravdu nechali zabít?

Před Velkou válkou byli lidé rozděleni do klanů a společenstev, která mezi sebou válčila nebo soupeřila.Nebyla lidská práva nebo pravda nebo spravedlnost.Každý za sebe.Každý za svou skupinu.
Pak se ale do jedné skupinky lidí dostal člověk, který si říkal Stín.Nikdy neprozradil své jméno.Tedy pokud ho znal.Mluvil v nesrozumitelných větách, které nedávaly smysl.Slova se rýmovala, ale nikdo nerozumněl.Zezačátku si celá skupinka myslela, že Stín je obyčejný blázen a lhář.
Mluvil o síti chodeb, která se nachází kdesi pod zemí.Je prý v ní ukryto něco, co by mohlo způsobit zkázu celého lidstva.
Říkal jí : Síť.
Lidé ze skupiny se mu vysmívali a nevěřili jeho nesmyslným slovům.Nevěřili,že nějaká Síť existuje.Vysmáli se mu a on byl tak vypovězen z jejich řad za Lež.Dlouho pak bloudil po kraji, až se odhodlal.Ospravedlnit.Za cenu prozrazení tajemství.

Ukázal jim bájnou cestu.Vchod do Sítě.A ukázal jim tajemství, jež se skrývalo v jejích útrobách.Tenkrát mu uvěřili.Zavázali se tak slibem,že tajemství budou střežit a nikdy nikomu nedovolí, aby se ho zmocnil.Začali si říkat Společenstvo.

Stín.Člověk beze jména.Přišel k nim odnikud, jako by se zjevil ze vzduchu.Jako by ho někdo poskládal ze skládanky přímo z ničeho.Jenom se bál vlastního odrazu.
Byl to první člověk, který spatřil hrůzné tajemství uvnitř spletitých chodeb Sítě.On pochopil, co by znamenalo objevení toho tajemství skrytého v jejím Srdci.A co by způsobilo jeho odkrytí.Nebo kdyby se to dostalo na povrch...
A tak se zavázali, že to tajemství budou střežit.
Avšak lidská touha po poznání je silnější.
***


Pak promluvil kdosi v davu.
,, I smrt se dá obejít."
Byl to ten muž v pytlovém plášti a s dlouhým bílým vousem, se kterým viděl Alek mluvit Girka.Teď ten muž vystoupil z davu a v ruce držel hůl.
,,Tak tady je.Tia si ale dala práci."

,,A teď se, zajatče konečně dozvíme, kde je vchod do Sítě."
Mluvil tiše a sípavě.
,,Konečně se dozvíme, co se ukrývá v jejích hlubinách.A ty nás tam dovedeš."